Hele, lidi, ruku na srdce – kdy naposledy
vám volby fakt zlepšily život? Jo? Ne?
Taky myslím.
Každej rok ta samá pohádka.
Slíbí modrý z nebe,
vy si vezmete koblihu,
selfie s usměvavým strejdou v košili… a pak?
Pak jste jim ukradení. Do příštích voleb.
Letos to bude ale jiný.
Letos jim to spočítáme. Jak?
Jednoduše – zůstaneme doma!
KDO VŠECHNO NÁS ZASE CHCE SPASIT?
ajťák, co digitalizoval stavební úřad tak,
že by bylo lepší vrátit se ke kamenným tabulkám.
pořád ten samý kolovrátek.
Strach, zlo, migranti, a hlavně – hlasujte
pro mě, jinak bude konec světa.
přísná učitelka ze základky,
co vám zabaví žvýkačku a oznámkuje vás za názor.
retro edice vlastenectví. Na helmě hákový kříž,
v hlavě starý návod z třicátých let.
pan premiér, co mluví tak složitě,
že i maturant z gymplu potřebuje titulky.
chtěl by vypnout internet a zapnout poslušnost.
Kdyby mohl, smaže vám i telefonní seznam.
náš osobní estébáček. Koblihový král,
co se vždycky usměje,
když vám mizí kačky za rohlíky.
sociální bojovnice, co chce znárodnit
všechno kromě vlastního Instagramu.
říká, že miluje dělníky.
Hlavně ty, co ještě věří,
že Marx psal kuchařku.
Ne protože bych byl línej. Ale protože jsem vděčnej, že mám ještě vlastní rozum.
Není to jako „ležím a nic nedělám“. Spíš jako „nekecám si do svědomí“.
Když nabídka stojí za starou belu, nebudu se tvářit, že si z ní vyberu.
Směj se. A hlavně: nenech si od nich namluvit, že jsi povinen hrát jejich hru.
Letos? Doma. S knížkou. S dětma. S rozumem.
A těm nahoře? Ať si to spočítaj sami.